ANONYMNÍ (NE)MATKY

Ačkoli je interrupce v ČR zcela legální a z lékařského pohledu celkem banální zákrok, pro ženu může být velmi obtížné zvládnout ho a vyrovnat se s ním psychicky. Zároveň je to společenské téma zatížené mnoha předsudky a nepochopením, 

Pocit studu, selhání, zklamání, pochybnosti nebo pocity viny, lítost, smutek či stesk pro to, co jsme si nevybrali mohou přijít po každém důležitém rozhodnutí. Jsme po něm totiž v úplně jiném psychickém rozpoložení, už máme nadhled a vidíme, co jsme tehdy neviděli. 

A nebo viděli, ale museli jsme „zavřít oči“ a vybrat si, i když nebyla žádná dobrá možnost, bez bolesti a ztrát.

Setkání se ženami s podobnou zkušeností, porozumění jejich situaci a rozhodnutí, pomáhá porozumět sama sobě. Podívat se i na sebe se soucitem a pochopením.

Všechno zlé, je pro něco dobré?

To je jen, klišé, chabý pokus o útěchu. Někdy zlé plodí jen další zlé – pocit selhání, pochybení, lítost a utrpení snadno přináší další a další chyby a utrpení. Ze zlého může být dobré, jen když se změníme, zmoudříme a rozhodneme se to dobré udělat. Hledání, jak mohu nevratné, „nenapravitelné“ nějak vyvážit, udělat z toho nebo za to něco smysluplného a dobrého, je pro psychické uzdravení po interrupci zásadní. Další ženy na stejné cestě mohou poradit a být velkou inspirací.

Jak odpustit neodpustitelné?

Odpuštění je proces, má své fáze a podmínky.

Mnohdy snáz odpustíme chybu a selhání jiným lidem, než sami sobě. Na sebe míváme větší nároky, býváme mnohem přísnější. a kritičtější. Odpuštění je proces, má své fáze a podmínky. 

Pokud pochopím trápení druhého, dokáži mu odpustit, že byl hloupý či slabý a selhal, nezvládl to lépe, učím se soucitu a shovívavosti. 

Pokud zažiji, že někdo druhý, kdo opravdu „ví“- protože zná můj příběh a protože zažil něco podobného – dokáže porozumět a odpustit mi, učím se dívat se na sebe jeho soucitnýma očima. 

Smíření se s tím, že jsme lidé – mnohdy slabí, nejistí či chybující – a přesto hodní soucitu, to je zásadní proměna do moudrosti a uzdravení.