Pocit, že to byla strašlivá chyba, lítost, zklamání a pocity viny mohou přijít po každém důležitém rozhodnutí. Jsme po něm totiž v úplně jiném psychickém rozpoložení, už máme nadhled a vidíme, co jsme tehdy neviděli. Setkání se ženami s podobnou zkušeností, porozumění jejich situaci a rozhodnutí, pomáhá porozumět sama sobě. Podívat se i na sebe se soucitem a pochopením.

Všechno zlé, je pro něco dobré?

To je jen, klišé, chabý pokus o útěchu. Někdy zlé plodí jen další zlé – fatální chyba, lítost a utrpení snadno nese další a další utrpení. Ze zlého může být dobré, jen když se změníme, zmoudříme a rozhodneme se to dobré udělat. Hledání, jak mohu nevratné, “nenapravitelné” alespoň nějak vyvážit, udělat (z toho nebo za to) něco smysluplného a dobrého, je pro psychické uzdravení po interrupci zásadní. Další ženy na stejné cestě mohou poradit a být velkou inspirací.

Jak odpustit neodpustitelné?

Mnohdy snáz odpustíme chybu a selhání jiným lidem, než sami sobě. Na sebe míváme větší nároky, jsme mnohem přísnější. a kritičtější Odpuštění je schopnost, dá se naučit. Pokud pochopím trápení druhého, dokáži mu odpustit, že byl hloupý či slabý a selhal, nezvládl to lépe, učím se soucitu a shovívavosti. Pokud zažiji, že někdo druhý, kdo opravdu “ví”- protože zná můj příběh a protože zažil něco podobného – dokáže porozumět a odpustit mi, učím se dívat se na sebe jeho soucitnýma očima. 

Smíření se s tím, že jsme lidé – mnohdy slabí a chybující – a přesto hodní soucitu, to je zásadní proměna do moudrosti a uzdravení.