Takový typický příběh z terapeutické praxe. Obyčejná žena, máma dvou dětí, s manželem, hypotékou, rodičákem.
Před časem neplánovaně otěhotněla a šla na potrat. Zodpovědně a rozumně probrali s mužem pro a proti a rozhodli se. Všechno vypadalo jasně a jednoduše. Teď to nechápe a téměř se s tím nedá žít.
„Vždyť máme všechno. Co jsem to za mámu, za člověka?! Selhala jsem. Měla jsem to zvládnout.“Pláče. Celé dny. Nenávidí se. Stydí se. Zlobí se (hlavně – ale nejen – na sebe).
Co s tím v terapii?
Společně se snažíme pochopit co se to tehdy stalo a najít cestu, jak si odpustit. A důležitou podmínkou odpuštění je i přijetí a pochopení pro (ne výmluva na!) lidskost. Pro chyby které děláme, pro osobní limity a slabosti, které máme.
Co vlastně dnes znamená mateřství
Ano, mateřství je krásné, naplňující a vůbec… (viz ženské časopisy a sociální sítě).
Ale také je to sakra těžká disciplína. Vyžaduje mnohonásobně víc energie, pozornosti, úsilí, trpělivosti a zodpovědnosti, než život bez dětí. A tolik nároků a očekávání! Tolik hodnocení a porovnávání mateřských schopností a výsledků výchovy! Protože navíc nejde prostě jen být máma. Musíte být “dobrá máma”. Jinak jste automaticky špatná máma. Nejhorší bestie na světě, co zničí dětem život.
Být dobrou mámou
je jako každodenní podávání vrcholových supervýkonů – jenže opravdu non-stop po dobu nejméně dvou let. A jen se zdroji a vybavením, které má každá obyčejná lidská bytost (kromě peněz a sociálních jistot – těch mají mámy značně zkrácený příděl). Čas jen 24 hodin denně, ne víc. Standardní fyzické potřeby (spánku především). Standardní psychické potřeby (společenského kontaktu, uznání, seberealizace). Standardní mozková kapacita a emoční reaktivita.
(Dlouhodobě) neudržitelné.
Máma je pořád jenom obyčejný člověk
S těhotenstvím (naštěstí většinou) přijdou hormony, instinkty a mateřská láska. Ale ne superschopnosti a neomezené limity.
Není možné nebýt občas frustrovaná, vyčerpaná, zoufalá a zásadně o sobě pochybovat.
A když vás v takovou chvíli překvapí těhotenství slibující, že ta zátěž potrvá ještě o pár let déle? Mateřské instinkty a etické principy přeřve pud nejsilnější: přežít. Utéct. Co nejrychleji.
Manžel (s nejlepšími úmysly!) říká: “buďme rozumní. Vždyť už teď to moc nezvládáš”. Doktor říká: “rozhodněte se co nejdříve. Je to běžný zákrok, rizika minimální. A za dvě hodiny můžete domů”.
Hlavně se v tom nebabrat, ať to není ještě těžší.
A je to
Teď už to nejde vzít zpět. Teď je ta paní o pár měsíců nebo let dál. Možná se trochu dospala a děti už jsou trochu samostatnější. A po tom, co se stalo, má jinak srovnané priority. V hlavě i v životě. Už si moc nepamatuje tehdejší vyčerpání a zoufalství. Zato si velmi uvědomuje současné psychické utrpení výčitek a stesku po dítěti, které mohla mít. Dnes má pocit, že by to tehdy přece jen nějak šlo. Mělo jít!
Jenže tehdy byla jen člověk na pokraji sil.
Tím to nepřestane být fatální chyba nebo selhání, nestane se ze špatného dobré. Není to tím omluveno. Jen je to pochopitelnější. A pak snad i odpustitelnější.