Postabortivní syndrom. Dvě slova. Podstatné a přídavné jméno. Na tom se asi snadno shodneme. Dál už je to horší.
Nemám ta slova ráda. Jsou cizí, tvrdá, zní možná až trochu strašidelně a vzbuzují často silné (negativní) emoce. Provází je spousta mýtů a předsudků. Jsou politicky zprofanovaná, zneužívaná. Přesto je stále používám. Proč? Pojďme si to rozebrat.
Postabortivní syndrom – co to znamená?
Slovo “syndrom” znamená soubor příznaků, které se často objevují společně a mají nějakou společnou příčinu nebo vývoj.
Slovo “postabortivní” (případně post-abortivní) odkazuje na souvislost s abortem – potratem:
- V nejširším pojetí můžeme pod výraz “postabortivní” zahrnout jakýkoli zánik embrya nebo plodu před porodem či během něj – tedy včetně prenatální (před porodem) či perinatální ztráty (během porodu).
- V užším pojetí se držíme významu slova “potrat” – tedy pouze samovolné či umělé skončení těhotenství do cca 20 – 22 týdne, který je také považován za hranici možnosti záchrany a přežití plodu mimo tělo matky. Po tomto termínu se obvykle nemluví o potratu, ale o perinatální ztrátě. Její zkoumání a terapie pak spadá do oblasti péče o truchlící.
- Specificky můžeme mít slovem “potrat” na mysli pouze umělé ukončení těhotenství – interrupci, pak se někdy používá užší termín postinterrupční (post-interrupční) syndrom.
Postabortivní syndrom je tedy soubor příznaků, které se typicky objevují společně a souvisejí s prodělaným potratem. Jedná se především o psychické obtíže, ale časté jsou také obtíže psychosomatické, gynekologické, sexuální, vztahové a další.
V tomto článku užívám výrazy „potrat“ a „postabortivní syndrom“ v nejširších významech (a), protože se v praxi potkávám s psychickými obtíži v základu velmi podobnými. Bez ohledu na to kdy (v kterém týdnu těhotenství) nebo jakým způsobem žena o dítě přišla.
Existuje to vůbec?
Postabortivní syndrom v žádném diagnostickém manuálu nenajdete, a lékař vám o něm – nejspíš právě proto – neřekne.
Důvodem pro nezařazení mezi oficiální diagnózy bývá nejasný původ obtíží či jejich nespecifičnost, případně nepotřebnost další diagnostické kategorie, pokud se symptomy dobře “vejdou” do kategorie již existující.
V případě psychických (a dalších) obtíží po potratu se v odborné péči nejčastěji používají diagnózy: akutní reakce na stres, porucha přizpůsobení, posttraumatická stresová porucha (PTSD), případně některá z poruch depresivních či úzkostných.
Někteří odborníci trvají na tom, že neexistují psychické obtíže, jejichž jednoznačnou příčinou je (umělý) potrat.
Ale diskuse o (ne)existenci negativních dopadů potratu na psychiku ženy se týká téměř výhradně interrupcí – v případě spontánních potratů a perinatálních ztrát je jejich zatěžující vliv na psychiku srozumitelnější a popírán nebývá.
Kritika výzkumů postabortivního syndromu
Ve Wikipedii bylo kolem roku 2020 u hesla “postabortivní syndrom” uvedeno, že se jedná o “konstrukt o kterém se vedou spory”. Od té doby byl článek přepracován, ale stále u hesel “interrupce”, “potrat” a “postabortivní syndrom” najdete zmínky, že existence psychických obtíží po potratu (opět zde myšleno především interrupci) nebyla spolehlivě prokázána.
Snaha v psychologii něco vědecky potvrdit (či vyvrátit) je náročná a často ošemetná. Psychologie není tvrdá věda, do hry vstupuje příliš mnoho proměnných, které nelze dobře kontrolovat. Také v případě psychických dopadů potratu lze přesná a nezpochybnitelná data získat velmi obtížně:
- Zpětně se těžko zjišťuje, zda psychické obtíže, které žena po potratu vnímá, prokazatelně neměla už před ním. Nebo že nemají jiné příčiny s potratem nesouvisející. Nebo že by je nespustil jakýkoli jiný stres.
- Je také možné, že později pozorované psychické obtíže nezpůsobil samotný zákrok ukončení těhotenství, ale stres z nechtěného těhotenství, případně z emočně náročného rozhodování. Samozřejmě v zemích, kde nejsou interrupce povolené zákonem nebo dostupné, způsobuje velký stres právě fakt ilegality a zoufalé okolnosti nelegálních potratů.
- Také velmi záleží na načasování průzkumu: některé ženy mohou mít nepříjemné symptomy ihned po zákroku nebo ztrátě, u jiných se mohou objevit později nebo zcela nečekaně až po dlouhém čase.
- Ženy, které interrupci podstoupily, obvykle chtějí především rychle zapomenout. Jejich výpovědi o případných psychických následcích mohou být zkreslené také studem a obavami z nepochopení.
Boje pro-life versus pro-choice
(Možná) přítomnost psychických obtíží po interrupci byla a je častým argumentem v politickém boji o zákaz či povolení umělých potratů. Ten byl také často hlavní motivací výzkumů postabortivního syndromu – i následné kritiky získaných údajů.
Bohužel právě tyto čas od času velmi vyhrocené boje pro-life (ochrana nenarozeného života) versus pro-choice (ochrana ženských práv) vedou k radikálním postojům, silným emocím, rychlým soudům a odsudkům ve společnosti.
Společenské a politické tlaky a legislativní omezení pak velmi zasahují do osobních intimních příběhů a dilemat. Velmi ztěžují hledání vlastního postoje i sdílení citlivých a bolestných prožitků, kterými si ženy v souvislosti s interrupcí či potratem a perinatální ztrátou procházejí.
Je, myslím, dnes už nepochybné, že spontánní potrat či těhotenská ztráta může být psychicky velmi zatěžující (stresující až traumatizující) událostí. V poslední době vzniklo mnoho ženských iniciativ i profesionálních organizací, které se věnují osvětě a péči o ženy (rodiny), které zasáhla událost zamlklého těhotenství, spontánního potratu či perinatální ztráty.
Ale společenské i odborné uznání umělého potratu jako stresoru zůstává sporné.
Současná Česká legislativa počítá s interrupcí jako s projevem osobní svobody a možnosti vlastního rozhodnutí. V naší společnosti je potrat většinou považován za přijatelné řešení nepříznivé situace (trestný čin, nečekané těhotenství, genetické a vývojové vady, zdravotní komplikace…).
A nejspíš mnoho žen interrupci přesně takto vnímá a po zákroku žádné obtíže nemá. Nebo jen mírné, které samy spontánně odezní.
Některé ženy mají po potratu obtíže
Problémem pro-life ideologie je, že automaticky předpokládá závažné psychické následky shrnuté pod pojmem postabortivní syndrom u drtivé většiny žen po interrupci. A že ho používá to jako argument pro omezení či úplný zákaz umělých potratů. Oponenti (pro-choice) toto často vnímají jako lživé a manipulující a zpochybňují existenci postabortivního syndromu (psychických obtíží po interrupci) jako takových.
Faktem ale je, že do psychoterapeutické péče – i ke gynekologům, fyzioterapeutům, párovým terapeutům či různým alternativním léčitelům přicházejí ženy, které potíže po potratu mají a někdy i velmi závažné. Bohužel o těchto problémech najdeme jen málo literatury a velmi málo se o nich mluví (veřejně i odborně) – právě kvůli jejich nejasnému vymezení a ideologické zátěži.
Pohled psychoterapeutky
V terapeutickém přístupu platí, že pokud jakýkoliv klient dává své obtíže do souvislosti s nějakou prožitou událostí, je potřeba tuto subjektivně vnímanou souvislost respektovat a terapeuticky s ní pracovat.
Negativní prožívání či přímo vážné psychické obtíže po potratu jsou psychologicky pochopitelné. V událostech spontánních i umělých potratů a těhotenských ztrát se schází hned několik psychicky zatěžujících aspektů:
1. Dilema nebo bezmoc
V terapeutické práci s životními dilematy a výzvami se často setkáváme s tím, že závažná rozhodnutí nebývají jednoduchá a jednoznačná. Často jedna varianta zvítězí jen velmi těsně nebo jde o nucenou volbu menšího zla. Ta je sama o sobě velmi stresující a často nepřinese vytouženou úlevu, spokojenost a jistotu ve zvoleném řešení.
V události spontánního potratu nebo úmrtí miminka během těhotenství naopak chybí možnost volby a tedy především “moci” situaci ovlivnit. Silnou psychickou zátěží v těchto případech bývá právě zážitek bezmoci, nespravedlnosti, “zrady” od světa, dítěte či vlastního těla. Přesto bývá ženami někdy prožívána s iracionálním pocitem pocitem viny (“kdybych si nedala tu skleničku vína na oslavě”, “kdybych se nenachladila” a pod.). Toto „kdyby“ spojené s pocitem viny přináší alespoň trochu uklidňující pocit kontroly a možnost zabránění tragédii.
2. Lékařské zákroky
Jakýkoliv lékařský zákrok může způsobit stres či dokonce trauma. Trauma (ve smyslu PTSD) vzniká souhrou zatěžujících faktorů a okolností a naopak chybějících opor v náročné či zcela extrémní situaci.
V případě lékařských zákroků má na pacientovu psychiku velký vliv pacientovo porozumění subjektivní vnímání jeho smyslu a významu. Je velký rozdíl mezi interrupcí vnímanou pacientkou jako vysvobození, dobré řešení nebo menší zlo nebo jako vnucený zákrok. Psychicky náročné mohou být také “zdravotnické” okolnosti: intenzita bolesti a jiných nepříjemných vjemů, subjektivní zážitky bezmoci a znehybnění, prostředí zdravotnického zařízení a chování personálu, “úspěšnost” zákroku, průběh hojení a rekonvalescence…
Obecně více psychicky zatěžující bývají lékařské zákroky v intimních oblastech těla a v tělních dutinách (operativní interrupce nebo tzv. revize dělohy v případě spontánního potratu a zamlklého těhotenství) a samozřejmě ty, kterým pacient nerozumí nebo s nimi zcela nesouhlasí.
Vysoké dávky hormonů (v případě “chemické” interrupce) mají také přinejmenším krátkodobě zatěžující vliv na psychiku.
Vyvolávání předčasného porodu a porod mrtvého dítěte při ukončení těhotenství v druhém či třetím trimestru kvůli závažným vývojovým vadám či poškození nebo při úmrtí miminka bez pochyb splňuje podmínku diagnózy PTSD – “událost, která by způsobila silné rozrušení téměř u každého”.
3. Reakce okolí
Z výzkumů vzniku traumat (PTSD) také víme, že větší traumatogenní potenciál mají události, které jsou společensky nepřijaté či přímo odsuzované, a zážitky, které není možné sdílet, jsou “tabu”.
Umělé ukončení těhotenství je v Česku zcela legální – tedy oficiálně uznané platné řešení pro nechtěné nebo nepříznivé těhotenství. Přesto se ženy, které ho podstoupí, často setkávájí s odsouzením a nepochopením i mezi nejbližšími.
V případě spontánních potratů – zejména v prvním trimestru – bývá nepochopená hloubka a význam osobní ztráty a ženy se setkávají se zlehčováním („nebylo to ani dítě“, „budete mit jiné“, „lepší než aby se narodilo postižené“) a nerespektování potřeby truchlení.
Proč tedy používat termín postabortivní syndrom?
Vzhledem ke kontextu používání může být termín postabortivní syndrom pro někoho zatížený silnou negativní konotací či přímo nepřijatelný. Přesto ho nadále používám. Proč?
Zatím jsem pro to, s čím se ve své práci setkávám, nenašla jiné a lepší zastřešující pojmenování.
Sdílení zkušeností mezi profesionály
Odborné diskusi, zkoumání problému a sdílení zkušeností velmi pomáhá mít pro daný fenomén zavedený název. Pokud možno stručný a výstižný. Popisný obrat “psychické, psychosomatické a jiné obtíže objevující se po potratu” je v tomto ohledu mnohem méně praktický. Pojem “postabortivní syndrom” ve své podstatě znamená totéž.
Postabortivní syndrom nemusí být v praxi nijak rozšířené téma. V pomáhajících profesích ale věnujeme péči a pozornost i méně častým či přímo vzácným obtížím. Mimo jiné proto, že jejich nositelé bývají více zatíženi nepochopením, osamělostí a nedostatkem informací.
Naděje, informace a možnost sdílení pro trpící
Používat stručný ustálený souhrnný název pro balík typických projevů a obtíží, který se někdy po potratu vyskytuje je výhodné i pro ty, kteří obtíži trpí. Toto pojmové “madlo” pomáhá problém uchopit, usnadňuje sdílení zkušeností a vyhledávání informací. Najít pojmenování problému – třeba i velmi povrchní a nepřesné, neodborné – obvykle jeho nositeli přináší úlevu z několika důvodů:
Konkrétní název pomáhá problém si uvědomit, pojmově ho uchopit a vůbec o něm začít mluvit.
Jakmile má klientův problém veřejně známé pojmenování, je to potvrzení, že nejde o klientovu jedinečnou “vadnost”, ale obecnější zkušenost. To dodává naději a velmi ulevuje pocitům studu, vyčlenění a osamělosti a také dodává odvahu i nástroje o s problémem pracovat, řešit ho. Trauma či „trápení“, které není společensky uznané, mívá obvykle na psychiku mnohem závažnější negativní vliv.
Potíž se vzácnými nebo doposud neprozkoumanými obtíži je, že jejich nositel bývá podezříván, že si symptomy vymýšlí, zveličuje je nebo dokonce vytváří účelově. Jakmile má obtíž jméno a je alespoň trochu ve veřejném povědomí, trpícím se dostává mnohem více pochopení a podpory. Třeba jako je tomu dnes například u zmiňovaného syndromu zavrženého rodiče nebo u porodních traumat či postcovidových symptomů.
Strašení a vyrábění problémů kde nejsou?
Chápu, že termín “postabortivní syndrom” může mylně působit dojmem diagnózy. Slovo “syndrom” se běžně používá pro všelijaké z praxe známé ale z vědeckého hlediska vágně definované trsy příznaků či obtíží. Například “syndrom zavrženého rodiče”, “syndrom hodné holky”, “impostor syndrom” a mnoho dalších.
Nemyslím si, že používání tohoto termínu nějak podsouvá či vytváří psychické obtíže ženám, které se po potratu cítí dobře. Začne-li žena po zmínce o postabortivnímu syndromu o svých prožitcích mluvit, nevidím to jako “nocebo efekt” těchto informací. Vnímám to jako navázání kontaktu se zraněnými místy v sobě, odvahu se na ně podívat a uzdravit je.
Pojďme mluvit o psychice po potratu
Z psychologického pohledu je pochopitelné, že to, čím si žena během potratu či perinatální ztráty prochází, může být stresující až traumatizující.
Stejně jako v případě jiných závažných životních událostí lze předpokládat, že se velké části zasažených podaří jimi projít a dobře je zpracovat – integrovat do běžného života. Terapeutickou pozornost potřebují ti, kterým se to z jakéhokoli důvodu dobře nepodařilo.
Naprosto nepochybuji o existenci postabortivního syndromu – respektive o existenci psychických (a jiných) obtíží po události interrupce, potratu či úmrtí miminka. Ve své psychoterapeutické praxi se s nimi setkávám téměř denně. To ale neznamená, že se obtíže po potratu objeví – či dokonce měly by se objevit – u každé ženy! A nepovažuji to za argument pro zrušení možnosti ženy o svém životě a těhotenství rozhodovat.
Vidím to podobně jako s právem na rozvod. Asi se shodneme, že rozvod obvykle není žádný skvělý zážitek. Všem zúčastněným, včetně dětí, může způsobit mnoho psychických zranění a následných obtíží. Tyto obtíže nepopíráme, nebagatelizujeme, ani neřešíme zákaz rozvodů jako takových. Ale snažíme se pomáhat párům a rodinám v krizi, aby pokud možno nebyl rozvod nutný. A pokud už k rozvodu dojde, hledáme, jak jím projít co nejlépe, a jak ošetřit jeho případné negativní důsledky.
Ve své práci, v kurzech na toto téma, článcích a veřejných vyjádřeních se opírám především o svou terapeutickou zkušenost. Snažím se otevírat odborné i veřejné povědomí o postabortivních psychických obtížích pro hlubší porozumění, respekt a soucit.