Zvláště poslední dobou mezi negativními emocemi, které potřebují mí klienti v terapii zpracovat a opečovat, jasně vede strach a úzkost. Velmi často si tento pocit ohrožení, úzkosti a strachu ještě násobíme a komplikujeme dalšími negativními emocemi, které jsme zvyklí vytvářet si sami ve své hlavě.
Strach ze strachu
Přece „co vysíláš, to se ti vrací“, „negativní myšlení přitahuje negativní události“, „když se budeš bát, stane se to“, případně ještě „veselá mysl půl zdraví“.
Původně povzbudivá filozofie. Pozitivní myšlení, naděje a optimismus je nesporně fajn a pomáhá.
Jenže někdy se nám v hlavě honí negativní myšlenky, ať chceme nebo ne. Nejde to jen tak vypnout. Když kamarádka onemocní rakovinou prsu, samozřejmě že nás napadne: „co kdyby se mi to stalo taky?” Samozřejmě, že nás v době plné zdravotních, sociálních, ekonomických, ekologických a dalších nejistot napadá, jak to půjde dál s mojí rodinou, firmou, s naším státem, s lidmi, se Zemí…
Pár takových myšlenek vám zdraví nezničí. Jen vás nabudí, zpozorníte a budete opatrnější. Prohlédnete svá prsa, zkontrolujete stav účetnictví, budete promyšleněji nakupovat, pojistíte se…
Strach je dobrý, užitečný, nutný pro přežití
Je normální mít občas strach, obavy, úzkost, tíseň. Tomu nejde zabránit.
Ale jde se ve strachu neutápět. Nerozvíjet katastrofické scénáře. A dělat důležité věci dál i se strachem.
Proti utopení pomůže, když si nebudu přidávat ještě strach, co mé obavné myšlenky způsobí.
Ten první strach má svůj smysl. Je normální se leknout, bát – když se potkám s něčím novým, nejistým nebo přímo ohrožujícím.
Ale ten druhý strach (že se mé noční můry zhmotní) už je nadbytečný a ničemu nepomáhá. Jen vás dorazí. Strach umocněný strachem ze strachu už umí způsobit i zdravotní a jiné životní problémy. Vyděšená mysl nefunguje, zapomíná, dělá chyby, špatně se rozhoduje. Vyděšené tělo se nemůže uvolnit, odpočinout si a regenerovat.
Jeden strach stačí! Ten si dovolte. A dovolte mu, aby vás moudře vedl. A ten druhý, kdykoli si ho všimnete, laskavě ale pevně vyprovoďte za dveře.
Odsuzování se za strach
„Neutápěj se v tom.“ „Seber se, nebuď baba.“ „Strach je jen výmluva pro lenochy a lůzry.“ „To už máš mít vyřešený.“ „Nevymýšlej blbosti, nic se ti neděje.“
Druhá přítěž, kterou si v těžkých chvílích sami vyrábíme v hlavě je odsuzování se za strach. Strach je přece slabost! Dospělý a rozumný člověk se nebojí (každé blbosti)! A když už se bojí (fuj!), aspoň by to na sobě neměl dá znát. Jinak ho odsoudí druzí. Nebo je bude zatěžovat – a oni přece mají svých starostí dost.
Sami sobě podrazit roztřesené nohy umíme téměř geniálně. Ve slabé chvíli se dorazíme kritikou, výčitkami a nesplnitelnými nároky: vše vyřešit, sami, rychle a v klidu.
Tak zpět. A znovu: mít strach je normální a v pořádku. Občas ho má každý. Zvlášť, když je oslabený ještě nějak jinak: nevyspalý, po nemoci, rozhozený hádkou s partnerem, po těžké zkoušce…
Dospělý a rozumný člověk se umí podpořit a postarat se, aby měl ty nejlepší možné podmínky ke zvládnutí náročné situace nebo období. Dospělý a rozumný člověk si dovolí říci si o pomoc. Blízkým nebo odborníkovi. Ví, že nemusí všechno zvládnout sám. Nebo, že to s pomocí zvládne lépe a rychleji.
Návrat do klidu
Protože jsem psycholog, troufám si tvrdit, že každý člověk (ano, určitě i dalajláma nebo jiný váš nejvyklidněnější vzor) se občas lekne a „zabojí“.
Duševní síla není v tom, že negativní emoce nemáme, nebo že je „kontrolujeme“, ale v tom, že jsme si jich vědomi a tedy nás neovládají z nevědomí. A máme odstup, nejsme naše emoce – tedy nás většinou nezaplaví a když už, tak jen nakrátko. Umíme se rychle vrátit do rovnováhy.
Učit se to je celoživotní výzva – a možná ani ne jen na jeden život.
Skvělými průvodci a pomocníky na této jsou všímavost a laskavost. Skvělá metoda, která vás to naučí je Mindfulness.