Jak se poprat se vztekem

Vztek – jak se s ním poprat (a nikoho nezabít)

Hněv, vztek a agrese – další z nepříjemných emocí a projevů, které patří do života a často přicházejí do popředí v těžkých chvílích a obdobích. K čemu je vlastně vztek dobrý? A jak se se vztekem “poprat”, abychom se navzájem “nezakousli” a nemuseli se za sebe později stydět?

Jak se vůbec může někdo v tak vážné situaci vztekat?

Krizové situace jsou typické silnými negativními emocemi. Když opadnou nejhorší úzkosti a obavy, když se oklepeme z nejhoršího a přestaneme mít pocit, že nám jde o život nebo aspoň o zdraví a existenci, co je hned další na řadě? Jasně, uhádli jste: vztek. Existence jako taková se zdá zachráněna, je čas boje o její kvalitu. V politice přichází čas kritiky a hledání viníků. Ve společnosti stoupá napětí. Mezi blízkými uzavřenými na malém prostoru s minimálním prostorem pro únik to pěkně houstne.

Dává to smysl: záchrana z nejhoršího stála mnoho sil, energie, prostředků. A teď docházejí. Jsme unavení, frustrovaní z omezení, dochází nám optimismus, potřebujeme vydechnout, být chvíli sami /nebo konečně s někým (jiným)… Děje se nám spoustu nezasloužených nepříjemností (či dokonce katastrof) a nespravedlností. A konec problémů je v nedohlednu.

Co říká vztek?

Každá emoce je jako posel, nese zprávu. Nebo jako kontrolka v autě na palubní desce. Je fakt dobré je sledovat a brát vážně, co sdělují. I když je to nepohodlné, nepříjemné a spěcháte. (Už jste někdy měli zadřený motor kvůli vyteklému chladiči? Já jo. Nějak jsem tu kontrolku přehlédla, no… ;-)). Co tedy sděluje vztek?

Vztek je jako stráž našich potřeb a hranic. Obvykle nás rozzlobí, když je něčeho příliš (nároků, úkolů, podnětů…, nebo i drobných nepříjemností), když se nám nedostává toho, co potřebujeme (jídlo :-), spánek, osobní časoprostor, existenční jistota, pozornost, zájem, uznání, láska, úleva od bolesti či nepohodlí), když nám někdo nebo něco ublíží (fyzické zranění, ale i odmítnutí, kritika, neúcta, ponížení), když se nám stane nespravedlnost…

 

Pozor, každý jsme jiný

V psychickém světě se rozsvěcují emoční kontrolky i zcela nezávisle na vnější realitě, jak ji vnímají druzí. Každý jsme jiný, máme individuálně nastavené hranice a “nosnost”, různé prožité za sebou, a také jsou pro nás věci různě důležité. Auta jsou také různá, různě “citlivá”, s různou spotřebou, stavěná k různým účelům… Říkat druhému člověku “nemáš proč se zlobit” je asi jako s pohledem na svou palubní desku v novém elektromobilu tvrdit řidiči ve starém benzíňáku, že nemá důvod tankovat. Každý máme své sakra dobré vnitřní důvody pro VŠECHNY emoce.

Pozor podruhé: vztek je emoce, která se střádá

“Nezabiješ, nezabiješ, nezabiješ” – to si občas opakuji doma s dětmi. (A když během dne zvládnu aspoň tohle nezabití, pochválím se 🙂 Protože fakt je to někdy dřina  – mrkněte na Vztek matek). Někdy mám chuť škrtit. Někoho nebo do něčeho praštit, něčím třísknout. Zařvat. Sprostě nadávat… Cítíte taky tu sílu, ten příval energie, která chce ven? Když tuhle energii “polknete”, zatnete zuby a zadržíte, zůstane uvnitř. Ale nezmizí. Střádá se. Jako odpad v jímce. A když se včas nevypustí, přeteče.

„Nevyjádřené emoce neumírají. Jsou pohřbeny zaživa, aby se jednou zjevily v ohavnějších podobách.“ Sigmund Freud

Kde je dnes vaše hladina?

hladina vztekuJe potřeba hlídat si, aby “hladina” vzteku, napětí a frustrace byla stále co nejnižší. Jen tak je dost volné kapacity na zvládnutí nepříjemností, které přicházejí. Zaseknutý počítač, zaseknuté dítě, připálený oběd, ucpaný záchod… Nepříjemný rozhovor s partnerem, projev politika, nové předpisy … Když mám nastřádaná drobná nas*áníčka, která jsem přešla, protože jsem přece dospělá, milá, nenechám se rozhodit (a navíc jsem přece psycholožka!), stačí pak už jen málo a “tečou mi nervy”, vyvádím jako saň. Zdaleka ne jen kvůli té poslední prkotině, ale kvůli tomu všemu nastřádanému. A obvykle se pak za sebe stydím: “Co jsem to udělala?” “Co jsem vypustila z pusy?” A nejde to vzít zpět. Určitě to znáte taky.

Pravidelně upouštět 

Mírnější hněv snadněji zvládneme, rozmyslíme si, jak se zachováme, co je v dané situaci vhodné a rozumné. Můžeme vyslechnout poselství hněvu: co je pro nás špatně, a energii použít pro to, abychom dostali co potřebujeme nebo obhájili své limity.

Také se někdy musíte pořádně naštvat, než někomu řeknete “ne”? Nebo než si troufnete ozvat se proti bezpráví? Tak to přesně ono! S energií hněvu a rozmyslem je slušná šance, že dosáhnete toho, co potřebujete. Jenže když míra nas*ání přesáhne určitou mez a “bouchnou saze”, rozum zaleze někam pod stůl a divoký vztek s agresí převezmou kormidlo.

Proto je potřeba agresivní energii hněvu průběžně a kontrolovaně “upouštět”. A to jde i celkem nenápadně a sociálně přijatelně (či dokonce chválihodně). Kdykoli máme příležitost, a zejména po té, co jsme něco “skousli”, “spolkli” a “ustáli”, i když nás to pěkně štvalo.

Tohle je přehled mých nejoblíbenějších “upouštěčů” vzteku a frustrace:

    1. Recyklace odpadu a domácí práce

Já si nejvíc vzteklou destruktivní energii dovolím a užiju při třídění odpadu. Rozervat kartonové krabice (aby se pěkně vešly do sběru), rozdupat plato od vajec, roztřískat sklo do kontejneru, zmačkat petlahve. Také ruční praní a ždímání je super – škoda, že nemám valchu. Drhnutí zašlé špíny kartáčem, vysávání koberce… Dovolím si opřít se do toho celým tělem, pěkně zprudka. Představit si nepřítele. Vycenit zuby, vrčet a funět (v tom rámusu to ani není poznat :-)). A fakt si vychutnat i ty zvuky trhání, praskání, tříštění. Kdo má zahradu, může si užít všemožné kopání, hrabání, zastřihávání, řezání a sekání. Tolik dobře využité agrese!

 

   2. Sport a pohyb

No jasně. Třeba box. Ale vlastně cokoli, co vyžaduje sílu a prudké pohyby.  Skákání, dupání, přetlačování. Doporučuji odkoukat od dětí! Bušit do matrace, zmlátit polštář. Zkoulovat se s rodinou papírovými koulemi. Divoce tančit, třepat se.

    3. Hlas a slova

Většinou nejde jen tak někde (doma) začít řvát, okolí to děsí. Můžete buď zkusit křičet s nějakým “tlumičem” – do polštáře nebo do hlasité hudby (snad to sousedi chvilku snesou) nebo řvát kultivovaně – zpívat. Tolik různých silných emocí se dá odžít a vypustit ve zpěvu! Máte nějakou oblíbenou píseň na vyřvání se?

Čím peprnější a zakázanější výraz, tím větší katarzi zpravidla přinese. Nadávání a klení je super! Jen se ujistěte, že nejsou poblíž křehké povahy a děti (těm to sice neublíží, ale rády to budou opakovat). A pokud to prostě nejde slovy s “r” a hvězdičkami, zkuste “džiberiš” – nesmyslný jazyk, blábolení, kterým vyjádříte své pocity (dětem se to moc líbí).

    4. Kousání

To také máme někde hluboko v reflexech: kousat. Už od prvních zoubků děti učíme, že kousat druhé, to se nedělá. Ale místo někoho můžeme zcela společensky přijatelně kousat něco. Mně funguje nejlépe, když je to křupavé (ten zvuk!) a nejde to snadno. Oříšky, chipsy, žvýkačka, gumoví medvídci, mrkev… Nemusíte toho sníst moc, mnohdy stačí jeden nebo dva kousky – když si to naplno užijete.

    5. Speciální relaxace

Protože je ve vzteku tolik energie a fyzického napětí nebo neklidu, je téměř nemožné “vymeditovat se” nebo zrelaxovat klasickými metodami. “Hodit se do klidu” když se mnou cloumá vztek, to už je disciplína pro pokročilé (a ti jsou většinou k sobě citliví natolik, že se to záchvatu vzteku vůbec nedostanou). Co způsobí snaha (nárok, tlak na sebe) být jiný nebo prožívat něco jinak, než se právě cítím? Ano, přesně tak: ještě větší napětí a přetlak uvnitř!

Relaxační výjimkou je Jacobsonova progresivní relaxace. Obvykle vyhovuje lidem, kteří mají stres a neklid víc v těle než v hlavě, a těm, kteří jsou hodně “akční”, potřebují se hýbat a při jiných relaxačních technikách se těžko soustředí. A také je super, když cítíte frustraci a vztek. Pomůže “vybít se” a uvolnit rychle, tiše a bez velkého nároku na prostor. Třeba i v práci 😉

(PS: Jestli chcete se chcete “Jacobsona” naučit, přijďte na Večerní relaxaci nebo rovnou na celý kurz Praktická pozitivní psychosomatika do POD KROVY. A nebo si počkejte na další článek, jen co se mi povede vytvořit nahrávku.)

 

Vztek a děti

A co děti, mají se kde rvát?

Děti mají přirozeně menší kapacitu unášet frustraci a menší zábrany projevovat to, co zrovna cítí. Teď, je v jejich životě mnohé úplně jinak, nemohou na své obvyklé kroužky a zábavy mimo domov, nevidí se s kamarády a většinu času tráví v omezeném prostoru se stále stejnými lidmi a hračkami. Také asi vnímají obavy a stres rodičů. Možná vypadají, že zlobí, ale když nakouknete o špetku hlouběji, je jasné, že děti mají spoustu důvodů k napětí a vztekání se. Jenže udržet je (i sebe), aby se navzájem nezabily a nezdemolovaly byt, bude stále obtížnější. Zákazy a “cepování” spíš jen zvyšují míru napětí všech zúčastněných. Takže zkuste (stejně jako sobě) nabídnout dětem každý den příležitost, kde mohou energii bezpečně vypustit. Udělejte z toho hru a užijte si to spolu!

Share on linkedin
Share on twitter
Share on pinterest
Share on facebook
Share on email
Share on whatsapp

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *